Píšu článek o girje (kettlebellu) a nakonec koukám koukám a já píšu o sobě, tak jsem články teda rozdělila. Tento článek je založen čistě na mých osobních zkušenostech se cvičením a s jídlem. Nejde o žádnou razantní dietu nebo, nedej bože, prášky na hubnutí. A už vůbec ne o cviky na boky, prostě lokální hubnutí neexistuje! Ale je fakt, že se s tím tukem konečně něco začíná dít.
Můj styl cvičení
Není tak úplně můj, ale mého trenéra Jarka, vymyslel mi ho, cca před pěti týdny nasadil, já jenom cvičím a zapisuju poctivě do deníčku. On mi každý trénink, na základě mých předchozích výsledků a mých pocitů, váhy přizpůsobí. Je to takový můj pan Lorenc, ale ne tak úplně. Spíš to probíhá takto:
Já: „Pane Lorenc, dneska se cítím dobře, kolik si tam mám dát?“
Pan Lorenc (Jarek): „Tak zkus pět sérií po jednom opakování s 95 kg.“
nebo
Já: „Pane Lorenc, dneska jsem jakási rozbitá, kolik si mám dát?“
Pan Lorenc (Jarek): „Tak si dej dneska jenom dvě série po pěti opakování se 70 kg.“
Těch cviků je celkem pět. Jedním z nich, se kterým vlastně začínám a který miluju úplně ze všech nejvíc, je polosumo mrtvý tah (ale pan Lorenc by byl rád, kdybych napsala pozved). S váhou mi hýbe (jen na papíru, kotouče si musím nasazovat sama i vracet zpět na stojan). Vlastně já mám jenom plán, nestojí u mě. Jak na jednotlivé cviky technicky správně mě naučil již před nějakým tím časem.
Začínala jsem mrtvý tah na 60 kg, teď je mojí startovací váhou 75 kg a příští týden to bude 80 kg. Což tedy v praxi znamená, že pod tuto startovací váhu nejdu – jako nejlehčí mám tedy onu startovací váhu a když se cítím při síle, váhu mi zvedne, ale ani tak nejde o žádný bomby. Přijde mi hrozně zajímavý, že najednou strašně lehko zvednu 95 kg, které ještě před nějakým časem byly mým maximem. Není to vůbec o tom, že by mě nutil zvedat větší a větší váhy. Prostě přirozeně si na to moje tělo zvyká a vždy tuto startovací váhu považuji za trapně lehkou. A víte co je na tom to nejlepší? Je to rychlý a efektivní.
Je to rychlovka
Když se neloudám (správně bych se loudat ani neměla), nekoukám po lidech a nehypnotizuji girju (to dělám, když si nejsem jistá, kdo udolá koho – jestli ona mě nebo já ji. Jen pro info, ještě girja nade mnou v tomto tréninku nezvítězila a ona čtyřiadvacítka se mi zdá lehčí a lehčí), jsem do hodinky pryč i s protahováním. Nebude vás to ani nudit. Na nudu totiž nezbude čas. No fakt. Od té doby, co cvičím tento trénink, nemám absolutně potřebu cokoli poslouchat. Baví mě to i bez toho. A já jsem stejně takový ten typ, co si pouští oblíbené písničky pořád dokola, dokud je nakonec nezačne nesnášet.
Soustředit se
Raději se tedy místo toho soustředím na provedení cviku, a když se soustředím fakt hodně, zjišťuji, že těch 50 swingů s 24kg girjou jde najednou snáze. Když nemám svůj den, když mi ramena cinkají o náušnice (a to je s velkou nadsázkou a vůbec se to už samozřejmě dlouho nestalo!), jsem jak zbitej pes. S koncentrací to jde fakt o mnoho snáze. Už pokukuju totiž po osmadvacítce.
Rychlé zlepšení
A víte co je na tom ještě lepší? Rychle, ale opravdu rychle na sobě vidíte výsledky. Už dávno jsem se však přestala soustředit na můj původně vytyčený cíl – hubnutí. Prostě se zaměřuji na cvičení. Najednou zjišťuji, že začínám být docela silná (svalové predispozice mám však v genech) a že konečně něco, po skoro dvou letech cvičení a patnácti letech nejdebilnějších diet a hladovění, začíná fungovat na moje boční špeky. Teda celkově na tuky. Tuk jde dolů pomalu, avšak přirozeně. Na zátěž si můj organismus pěkně zvyká a dnes jsem zapotila opravdu jenom minimálně. Když porovnám dnešek s prvním dnem, lilo ze mě tenkrát jako z konve.
Ty asi jíš hodně sacharidů, co?
Třebaže jsem měla období, kdy jsem při výšce 164 cm vážila 48 kg a vypadala jsem hodně vyhuble, ve skutečnosti, ač se to na první pohled mohlo zdát, nebyla jsem nikdy ektomorfní typ postavy (jsem spíš něco mezi mezomorfem a endomorfem). Vždy jsem měla na sobě tuk, jenomže legíny vysoko vytažený jistily, že nic nepřeteče a abych vypadala hezky anorekticky.
Pak jsem ovšem začala cvičit a začala nabírat na váze. Chtěla jsem jíst správně, ale ne nabrat tuky, tak jsem jedla instinktivně stejně pořád málo, jestli hodně, tak to mohlo být pár kcal nad bazál. Dlouhou dobu (více jak rok a půl) jsem omezovala sacharidy (bílkovin jsem jedla dost a tuky moc neřešila, ale spíš méně než více), měla jsem tak 120 – 140 g sacharidů za den, což bylo poměrně málo při intenzitě, jakou jsem nasadila.
Jednoho dne jsem přišla do našeho fitka a jedna paní, která očividně asi dost cvičí, si mě prohlédla jako koně (divím, že mi nezvedla kopýtko), pochválila mi svaly, ale při pohledu na mé boky (širší pas) mi říká: „Jíš asi hodně sacharidů, co?“ Já říkám, že ani ne a co jiného mě napadlo, než je osekat ještě víc? O sacharidech chci však napsat obsáhlejší článek ale někdy příště.
Takže jen ve zkratce: čím méně sacharidů jsem jedla, tím více moje tělo a centrální nervový systém trpěly. Šla jsem cvičit jeden den, následně jsem jednu nebo dvě noci nemohla usnout. Druhý den cvičení jsem někdy dala, někdy ne, protože mi fakt bylo na odpadnutí, třetí den už vůbec, chtělo se mi zvracet a cvičení jsem začala pomalu nesnášet. Pak jsem na internetu ve více případech zaregistrovala, že přeci holky, který dobře vypadají, často píší, že mají i 400 g sacharidů na den, že teprve tehdy začaly hubnout. A ono to tak asi opravdu je. Teď mám něco okolo 240 g na den a zatím mi to stačí. Když jím, tak jak mám, v noci spím jako mimino, když ne, poznám to hned na spánku – neusnu dříve jak ve 3 ráno, mimochodem, v 6 hodin vstávám.
Teď jsem spokojená jako želva, protože nemám hlad, silná jsem jako silnice, protože ač se to může zdát na první pohled málo, tak hodně cvičím a skamarádila jsem se se sacharidy a hlavně KONEČNĚ pořádně spím. Někomu můžu přijít mohutná, ale sama na sobě cítím, že se tuky hnou směrem dolů, všimli si toho i druzí, zatímco silově jdu nahoru. Takto se cítím konečně ve svém těle fajn. Za posledních 15 let nejvíc fajn.
Jsou různé cesty a cestičky
Jednou mi jeden člověk řekl: „Víš, mně se na tobě nelíbí, že u ničeho dlouho nevydržíš. Je to jako s tou tvojí raw stravou, eliptickým trenažérem, běháním… teď to fitko, na jak dlouho? Vždycky se pro něco nadchneš…“ Jo, asi tak a tak dále. Člověk si hledá cestu, zkouší, po které se mu půjde dobře, když zjistí, že je hrbolatá a hrboly mu nevyhovují, půjde na jinou. Tak je to ale úplně se vším. I v rámci mého snažení v posilovně jsem vyzkoušela hodně cest a až teprve tato se mi zdá dlouhodobě schůdná a smysluplná. Teď jdu sice po jedné cestě, ale to neznamená, že za půl roku nebudu dělat třeba stojku, že jo (ne, nebudu, protože na to nemám nervy). Zkrátka je to určitý vývoj.
Co jsem to vlastně…
Co jsem tímto článkem vlastně chtěla říct? No, že to jde i bez trápení, hladovění a bez dlouhých hodin a hodin ve fitku. A že to jde, a i když jete veľa sacharidov, může to jít dokonce ještě lépe. Musíte u tohoto tempa hlavně vydržet. A ono to veľa sacharidov není zrovna moc relevantní, čím víc totiž člověk cvičí, tím víc jich k regeneraci potřebuje. Ale někdo zase na druhou stranu třeba ne, někomu nízkosacharidová dieta může vyhovovat a spí dobře i bez nich. Ne však já. A o tom to je, každý jsme originál se svými individuálními potřebami. Se svými individuálními cestami a cestičkami.
Jak říká Jarek (pan Lorenc): „Silový trénink není ani tak o posilování svalů. Vaším záměrem u silového tréninku totiž primárně není mít silnější a větší svaly, ale jde spíše o přivykání vaší centrální nervové soustavy na větší a větší zátěž. Ono jde de facto o jeho přesvědčení, že se vám nic nestane, když budete správnou technikou zvedat těžké váhy.“
PS: Jestli mi nakonec doopravdy spadne všechen tuk (nejen) z boků, určitě se pochlubím. Tak girju na to! 🙂
Zdraví mě baví 