Byla jednou jedna bulimička… a ta se moc chtěla uzdravit.


Jídlo pro ni představuje neskonalou vášeň, jíst tolik, kolik zmůže, tolik, kolik její žaludek vydrží a pak to všechno vyzvracet. Najednou to jídlo v žaludku nemiluje, ale právě naopak – nenávidí ho. Nenávidí i sama sebe za to, že je takové prase, a proto si strčí ukazováček a prostředníček do krku, předními zuby se zakousne do hřbetu ruky a přeje si, aby byl už konec, aby to nenáviděné jídlo bylo z ní už pryč.

worried-girl-413690_1920

Během zvracení smrká více či méně rozkousané jídlo, sem tam se objeví i větší kousky, protože jídlo zkrátka nebylo čas pořádně rozkousat. Musela toho sníst co možná nejvíc a v co nejkratším čase. Smrkat se musí, jinak by se mohla zadusit, i to se jí jednou už málem stalo. Během zvracení rozpoznává jednotlivá jídla a říká si, že povidlovou buchtou začala, že bude už brzy konec.

Když už je po všem, jde se na tu trosku podívat do zrcadla. Je celá červená, kůže jakoby zbytnělá, vrásky na čele patrné, oči slzavé a rudé. Na hřbetu ruky vidí otisknuté přední zuby. Pustí vodu a opláchne se, vypláchne si ústa a použije alespoň ústní vodu, protože ví, že kartáčkem a zubní pastou by si zničila zubní sklovinu díky žaludečním šťávám ještě víc. 

 Už je to lepší, už vypadá lépe. Cítí se i lépe, cítí se silná a slíbí si, že dnes to bylo naposledy, že už zvracet nebude. Tak přibere, no a co!

Druhý den něco sní, aby odpoledne, až přijde domů, neměla hlad a nešla zvracet. Jenomže doma je všechno jinak. Doma je jen její království, kde si může dělat co chce a nikomu do toho nic není. Znovu se přecpe a znovu pak strká prsty do krku, znovu se dívá do zrcadla a znovu se nenávidí. Nechce být bulimičkou, ale neumí přestat. Nedokáže té zrůdě uvnitř říct NE, UŽ NIKDY VÍC!

Toto není horor, ale jeden příběh bulimičky, který měl šťastný konec. Zvracet totiž přestala a dokázala to sama. Stejně tak, jako dokázala sama začít, dokázala s tím sama přestat. Zvracela víc než rok, den co den a ne jen jednou za ten den. Zvracela i na Vánoce a tehdy si uvědomila, jaký hnusný slaboch se z ní stal. Vánoce, svátky, které vždy milovala, večeře, na kterou se vždy těšila, teď skončila v záchodě. Ten den se nenáviděla ještě víc, ten den si řekla, že s tím vážně skončí. 

Koupila si knížku o bulimii a věřila, že jí pomůže. Kniha vcelku žádný přínos neměla, ale už ten krok sám o sobě něco znamenal. Řekla o své závislosti osobě blízké, setkala se s trochou údivu, ale nic víc. NIC. Byla v šoku. Uvědomila si, že nikdo jiný ji z toho nedostane, že to musí zvládnout SAMA. 

Jedno jí pomohlo úplně nejvíc – CHTĚLA, strašně moc chtěla být zase normální.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s